VÝSTAVA / Milan Cais: NĚKOLIK PROBLÉMŮ NAJEDNOU

Výstava

Milan Cais / NĚKOLIK PROBLÉMŮ NAJEDNOU

Výstava

 

Pořadatel: JSMETADY z.s.

Kurátoři: Jan Mladovský, Jan Stolín

Vernisáž: úterý, 1. 5. 2018, 16.00

Státní zámek Třeboň, Zámecká galerie

Vchod do zámku z Masarykova nám.

 

 

Milan Cais (*1974)

 

Hudebník a vizuální umělec absolvoval AVU v roce 1999, studoval v ateliérech Socha II. u prof. Huga Demartiniho a Jindřicha Zeithammela a v ateliéru Vizuální komunikace pod vedením Jiřího Davida. Šíři svého talentu uplatňuje jak ve vizuálním umění, tak v hudbě, scénografii, performance a ilustraci. Účastnil se řady společných výstav u nás i ve světě a jeho práce je zastoupena v několika soukromých i státních sbírkách. V roce 1988 spoluzaložil skupinu Tata Bojs, v níž dodnes působí jako skladatel, zpěvák, bubeník, textař, výtvarník a producent. Vytvořil mimo jiné hudbu i k několika divadelním představením a celovečernímu filmu. Společně s výtvarníky a hudebníky Petrem Niklem, Ondřejem Smeykalem a Jiřím Hradilem působí od roku 2005 ve „svátečně“ vystupující hudebně-performanční skupině Sváteční Pop. Žije a pracuje v Praze.

 

Z hlediska časového odstupu je tvorba Milana Caise vymezena především dvěma dnes už kultovními projekty. Jedním z nich je autobiografický jukebox opatřený jeho portrétem nazvaný p3D-01, kterým diplomoval v ateliéru vizuální komunikace Jiřího Davida na pražské AVU. Druhým instalace Noční hlídač - z tváře vypreparovaný pár velkých živých očí, ztělesnění neúnavného pozorovatele, jenž z nadhledu střechy pražského Goethe institutu tiše vnímal vše, co se dělo v ulicích pod ním. Je typické, že obě práce vznikly v těsném sledu za sebou na přelomu tisíciletí jako jakési symbolické dveře z jedné epochy do druhé. Zároveň s sebou nesly i  hlavní polohy Caisova bipolárního vnímání světa, z něhož dodnes vyrůstá jeho tvorba – introspekci a monitoring.

 

Všechny zásadní výstavy Milana Caise se nesly v duchu tematizace vlastní životní zkušenosti. Jiné to není ani teď. To, co se ale mění je základní vyznění jeho prací. Z ryzího subjektivismu postaveného na konkrétních událostech, jakým bylo například narození prvního dítěte, se posunul do obecnější roviny. Dynamika a hravost, spojené s mládím, se u něj přetavily do uvážlivější, hlubší a možná i citovější polohy středního věku. Dál je pro jeho způsob vyjadřování charakteristické zacházení s každodenní věcností, přičemž jednotlivé předměty často používá ve smyslu stavebního materiálu, aby z nich vytvořil působivé instalace se symbolickým přesahem. Skladebnost jeho modernou poučených objektů, doplňuje i významové nakládání s měřítkem, strukturou, světlem a barvami. Jakkoli si jeho tvorba zachovává přirozenou lehkost, pointa bývá lehkonohá jen zřídka. Větší příklon k subtilnosti naopak dokládá nejen tematika, ale i technické zpracování, ať jsou to drásavé rytky, nápisy z hřebů nebo akvarel, který dostal v jeho aktuální prezentaci nezvykle velký prostor.

 

Milan Cais komunikuje pomocí obecně známých a proto i dobře čitelných a sdělných symbolů. To, že používá nekomplikované příměry, ale rozhodně neznamená, že také jeho sdělení jsou prostá, i když se týkají zdánlivě jednoduchých věcí jako jsou oddanost, láska nebo odpuštění. Tak jako vždy mluví především o sobě, ale vzhledem k tomu, že je - jak se zdá - ještě lepším pozorovatelem než jindy, dotýkají se jeho vizuální poznámky o světě a současném přebývání v něm skoro všech.

 

Radek Wohlmuth